Když říkám lopat, myslím to samozřejmě s maximální láskou! Ostatně tento termín je na hardcoreové scéně dávno zlidovělý a označuje kapely s obhroublým, jednoduchým soundem, z kterého ale tryská energie a vášeň pro věc. A jestli nějaká kapela hraje roli pionýrů na poli žánru "lopata core", je to bezesporu newyorská legenda MADBALL. K té mám zvláštní vztah už proto, že mě před deseti lety spolu s deskou "Legacy" k HC přivedla. Na turné s podtitulem "Demonstrating My Style", z nějž je zřejmé nejen kdo hraje hlavní roli, ale také z jakého období kapely bude nejvíc těžit setlist, MADBALL doprovodilo mnoho super veličin. Už z letmého pohledu na line-up musí být jednomu jasné, že tohle tour musí být pořádný mejdan.

Bulharské LAST HOPE ze Sofie a německé 1000 LÖWEN UNTER FEINDEN jsem bohužel neviděl, jelikož jsem v inkriminované době dělal rozhovory, nicméně obě kapely znějí z nahrávek zhruba tak, jak byste si představovali předkapely MADBALL – LAST HOPE jsou heslovitá, agresivní mašina s rozverným slovanským přízvukem, TLUF zase hardcore se znatelnými stopami klasické německé melodiky, samozřejmě s texty v německém jazyce.

Do velkého sálu Lucerny jsem dorazil se začátkem londýnské party KNUCKLEDUST. Britské zázemí by u kapely asi málokdo hledal, alespoň na mě jejich zvuk působil typicky americky. Nechyběly sborové refrény, a to jak punkové melodické halekačky, tak klasické řvaní. Sympatický zpěvák Pierre hecoval zatím stále ještě poměrně netečné publikum a nutno přiznat, že KNUCKLEDUST dali do své show mnoho pozitivní energie. Generičtější coreový zvuk ze začátku setu, kde nebyla nouze o breakdowny, později střídala jedna punková hymna za druhou a v druhé půlce setu si mě londýnská parta získala. Zvláštní pozornost byla věnována klipovce "Life Struggle" z poslední fošny "Songs of Sacrifice", kde se objevuje i klasický ska motiv. Pokud máte rádi pouliční pořvávanky, určitě hoďte očko!

CROWN OF THORNZ jsem, upřímně, neznal. O to větší byl můj šok, když se na pódiu zjevil sám Danny Diablo, jehož jméno tuto kapelu z půlky devadesátých let evidentně přerůstá. Aby ne, CROWN OF THORNZ se poprvé od roku 1998 přihlásili o slovo až loni, kdy vydali sedmipalec pro Bridge9 Records. Jedna kytara, kterou obhospodařoval Mitts z MADBALL, dává tušit, že CROWN OF THORNZ není úplně regulérně funkční kapela. Muzika ale šlapala neuvěřitelným způsobem a Danny Diablo je prostě frontman všech frontmanů – obrovská, kompletně potetovaná bestie s tak vykřičeným hlasem, že se člověk skoro bojí, aby mu neruply hlasivky, oblečená do hiphopových hadříků ještě o dvě čísla větších, než je on sám, mě utáhla na vařenou nudli. Skvělý rapcore bez póz, naprostá spokojenost.

Pro německý hardcore nemám příliš velkou slabost a RYKER´S z Kasselu mám zafixované jako typicky německy precizně provedenou kopii NYHC kapel z 90´s, kde ale chybí ta potřebná vibrace. Show v Lucerně mě v tomto názoru jen utvrdila – ke konci setu se objevilo pár chytlavějších skladeb a kluci jsou sympaťáci, ale tohle z výše uvedeného důvodu zkrátka není moc muzika pro mě. Místy kostrbatý songwritting to jen potvrzuje, navíc se na RYKER´S ze všech viděných kapel nejhůř podepsal zvuk; kytary mezi sebou byly v podivném nepoměru, a navíc se ještě topily v bubnech a base. Nic proti kapele, bylo mi to až líto, ale začal jsem se nudit až nebezpečně rychle. Mnoho lidí se nicméně velmi dobře bavilo, já už ale počítal minuty do zlatého hřebu večera.

MADBALL hrají déle než čtvrt století a svým nasazením nejen na stagei suverénně nakopávají prdele i kapelám o tři hudební generace mladší. Ani dnes nepůsobí jako karikatura sebe sama a jejich kariéra je dlážděná hromadou hitů, byť si připusťme, že dnes už od nich nějaký zásadní vývoj nemůžeme čekat. Osobně mám nejraději období desek "Legacy" a "Infiltrate The System", které mě přivedly k celému žánru, dnes se ale hrály často ještě starší věci. Otevíralo se samozřejmě openerem "Demonstrating My Style" ze stejnojmenné fošny a už v ten moment bylo jasné, že MADBALL to zní ze všech kapel zdaleka nejlíp. Naprostá sehranost, ohromný tah na branku, lopaty hloubí hrob šest stop hlubokej pro každýho, kdo by měl zavádějící pocit, že MADBALL nejsou jedni z králů NYHC. Set přes svou délku nepřestával bavit, byť sám bych jako fanoušek ocenil trochu jiný výběr tracků. Když však během přídavků došlo na hymny "Set It Off" ze stejnojmenného debutu z pro muziku božího roku 1994, "Heavenhell" z "Legacy" a samozřejmě dodnes naprosto úžasnou "Pride", musel být spokojený naprosto každý v sále a na endorfinech by se dalo surfovat. Jsem vděčný, že i v roce 2016 je stále možné vidět takovou partu pohromadě a jak se zdá, ještě to zdaleka nebalí!